VĚK VODNÁŘE - MÝTUS NAŠÍ DOBY
© NICHOLAS cAMPION

Nestává se tak často, aby přední představitel určitého oboru kriticky reflektoval zažité představy, které jsou v daném oboru přijímány jako fakta, o nichž se nediskutuje. Nicholas Campion, uznávaný britský astrolog s důkladným historicko-kulturním a filosofickým vzděláním, se o to pokusil v „demytizační“ stati o věku Vodnáře, kterou zařadil do knihy Astrology, History and Apocalypse (CPA Press, Londýn 2000). Autor publikoval přes dvacet knih a je vedoucím magisterského studijního programu Cultural Astronomy and Astrology na University of Wales Trinity Saint David v Lampeteru. Ukázky z  uvedené studie vybrala a přeložila © Soňa Králová. Překlad vychází v redakčně upravené podobě. Původně publikováno v revue PROSTOR č. 60, roč. 2003. Text je určen pouze pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.

Nekritická víra v nový věk (new age) je jedním z největších klišé moderní astrologie. Současní astrologové (a nejen oni) se domnívají, že díky astronomickému fenoménu zvanému precese rovnodennosti (posun jarního bodu) nadchází nová historická éra nazývaná věk Vodnáře. Ve skutečnosti je velmi málo zasvěcených astrologických textů věnovaných tomuto tématu. Ačkoliv všeobecná astrologická literatura doslova hýří úvahami o věku Vodnáře, paradoxně jí k tomu schází reálný základ.

Věk Vodnáře je esoterní pojem podporovaný vírou, že svět vstupu-je do nového věku, přičemž nový věk a věk Vodnáře je v povědomí většiny lidí jedno a totéž. Skutečnost je ale jiná, neboť jde jen o poloviční pravdu vycházející z chybných výpočtů a z náboženských představ. Víra v příchod nového věku je vlastně výrazem tradičních představ tisíciletých cyklů, které s astrologií či s precesí bodu rovnodennosti vůbec nesouvisí, a tím méně souvisí s předpokládanými astrologickými kvalitami věku Vodnáře. To je rovněž důvod, proč nekritická víra ve věk Vodnáře v podstatě škodí autentické astrologické praxi.

Ti, kdo o věku Vodnáře mluví či píší, nevědí – a často je ani nezajímá –, jak ten pojem vůbec vznikl. Spíše tím míní „novou fázi budoucnosti“. Myšlenkové proudy a definice nového věku se zakládají téměř výhradně na teorii precese, tj. na jediném astronomickém faktoru, a poměrně mnohem složitější teorie planetárních cyklů jsou přitom ignorovány. Přitom síla astrologie spočívá právě ve sledování a interpretaci planetárních cyklů – údaje o nich jsou základem chápání dějin a politiky, i když se toto chápání zároveň pojí s mnoha náboženskými a filosofickými představami. Je proto ne-zbytné, aby dnešní astrolog lépe porozuměl svému oboru a aby zjistil, jak a zda vůbec souvisí víra v nadcházející věk Vodnáře s vývojem světových dějin.

Hovoří se též o paralelách mezi zvířecími vládci různých věků (znamení) a symbolickým významem zvířat pro různá náboženství. Například ve věku Býka (3. a 4. tisíciletí před Kristem) byl uctíván býk a jeho kvality. Ve věku Berana byl posvátným zvířetem beránek a věk Ryb s sebou nese křesťanskou symboliku ryb. Symbolem nastávajícího věku Vodnáře by však nemělo být zvíře, ale lidská či nadlidská postava.

Existuje hned několik důvodů, které nám mohou objasnit, proč představa nadcházejícího nového věku vůbec vznikla a čím je tak přitažlivá.

Jednak v lidském povědomí panuje zakořeněná víra, že počátku nové historické fáze předchází konec fáze staré. Tento konec se projeví nějakým globálním traumatem způsobeným člověkem, Bohem, přírodními silami nebo kombinací všech tří faktorů.

Ti, kdo takové představě uvěřili (například svědci Jehovovi), hle-dají a „nacházejí“ důkazy a znamení blížící se biblické apokalypsy.

S tím souvisí představa, že následující věk bude lepší než stávající, i když ten nový se také jednou vyčerpá a skončí. Židovsko-křesťanská verze tvrdí, že se objeví nový mesiáš, Syn boží, a zachrání svět. Přitom se celý dějinný proces vyvíjí podle božího plánu, který je předem daný a inspirovaný božskou vůlí.

Je tedy povinností každého světoobčana připravit se na novou fázi dějin. Každý podle své ideologie či náboženství, přičemž nej-podstatnější je víra v nevyhnutelnost změny čili transformace, a to během života jedince, kdy člověk prožije jednak trauma a jednak návrat zlatého věku.

Tradiční pojetí dějin, jež se opírá o astrologii, vychází z představy tisíciletých cyklů. Peršané, židé a křesťané věří, že světové dějiny jsou rozděleny do období jednoho či dvou tisíciletí, přičemž každé takto zaokrouhlené období má mít jistou duchovní náplň neboli ducha času, „Zeitgeist“. Prošli jsme tedy fází ducha Starého zákona, kterému vládne Bůh-Jahve, další perioda probíhá v duchu učení Nového zákona a víry v Ježíše Krista a třetí oznamuje druhý příchod Krista, to jest Ducha Svatého.
Je tedy jasné, že psychologický impuls teorie tisíciletí je náboženský. Židovství a křesťanství je odvozeno z dávné kosmologie, zatím-co například marxismus, politicky a ideologicky nejvlivnější moder-ní obdoba teorie tisíciletí, je odvozen přímo z křesťanství. Vykupitelskou roli zde sehrávají proletáři a jejich revoluce, zatímco komunismus nahrazuje království boží.

Jak vidno, teorie tisíciletí měla obrovský vliv na evropské myšlení a inspirovala mnohé společenské převraty. Počátky hnutí new age nalezneme právě ve víře, že s každým tisíciletím přichází změna.
Na straně druhé máme několik slavných astrologů (řecký Platón, babylonský Berossus), kteří se přikláněli k teorii konjunkcí planet. Velkou konjunkcí byl nazván stav, kdy průměrná konjunkce všech (tehdy známých) planet spadala na začátek Berana, Raka či Kozoroha. Dvě stě osmdesát let před Kristem Berossus prorokoval, že když tato konjunkce nastane na prvním stupni Raka, svět bude pohlcen ohněm. Když ale nastane v Kozorohu, pak to bude voda, která svět zničí. Platón spíše uvažoval o prvním stupni Berana. Tato teorie přežívala ještě v 16. století.

Takzvaný platónský rok, definovaný konjunkcemi planet, má podle pozdějších Platónových komentátorů trvat 36 000 let, zatímco precese bodu rovnodennosti (posun jarního bodu) představuje podle výpočtů astronomů cyklus dlouhý 25 872 let, jenž je nazýván precesní rok. (Precese zemské osy vzniká díky jevu zvanému nutace. Jde o pohyb myšlené spojnice obou zemských pólů vůči nebeské klenbě. Protože Země není přesně kulovitá, chová se její osa vlivem gravitačního působení Měsíce a do jisté míry i Slunce jako osa rotujícího setrvačníku a koná kuželovitý precesní pohyb s dlouhou periodou oběhu. Průměrná rychlost tohoto „zpětného“ posouvání neboli precese je podle astronomických výpočtů 1° 23′ 45′′ za století, tedy 30° jednoho zvířetníkového znamení za 2160 let. Pro jednoduchost je výpočet zaokrouhlován na 2000 či 2100 let. O to více se pak plete s teorií tisíciletí.)

Platón se nezabýval jen historickými cykly, nýbrž šlo mu také o aktivní zapojení jedince do historického procesu. Jeho postoj se tedy neliší od židovsko-křesťanské teorie tisíciletí, která vede člověka k oddanosti víře a bohabojnému životu, neboť jedině tak může přispět k dějinnému vývoji. Platón žil v přesvědčení, že se v jeho době závažným způsobem hroutí civilizační hodnoty. Proto jeho filosofický člověk měl žít skromně a věnovat se hledání pravdy prostřednictvím studia různých disciplín a umění, především hudby, matematiky a geometrie. Pouze filosoficky vzdělaný a všestranně rozvinutý jedinec mohl aktivně přispět k nutným změnám v dějinném procesu. Zdá se, že příznivci hnutí new age tento platónský náhled přejali.

Ať bereme v úvahu precesní měsíc (2 160 let) nebo křesťanské schéma dějin, víra v precesní věky je dnes natolik živá, že jí zcela nekriticky podléhá i většina astrologů. Žijí totiž v představě, že otázka věků byla vyřešena již v antice. To však naprosto neodpovídá historické skutečnosti.
Platón a Aristotelés si sice byli vědomi precese, jak vyplývá z některých komentářů, avšak v jejich kosmologických textech o ní není ani zmínky. Platón se soustředil – jak už bylo řečeno – výhradně na planetární cykly. První známá zmínka o fenoménu precese pochází od Hipparcha ve 2. století před naším letopočtem. To však neznamená, že to byl on, kdo ji objevil. Vše, co lze říci, je, že o ní věděl. Další, kdo se precesí zabýval, byl Ptolemaios ve 2. století našeho letopočtu, ale ani on ji nepovažoval za astrologický faktor. Zabýval se jí jen jako fyzikálním jevem.

Ještě ve středověku převládala víra, že precesní rok a platónský rok jsou totožné.

Jean Bodin, francouzský historik a astrolog 16. století, byl jakýmsi spojovacím článkem mezi středověkem a moderní dobou. Bodin upozorňoval na to, že dochází k posunu souhvězdí ve vztahu k zvěrokruhu, a položil základ reformované mundánní astrologie. (Mundánní astrologie se zabývá různými historickými jevy a světovými událostmi – pozn. red.) Tropický zodiak považoval za překonaný a tvrdil, že má být ignorován a že by se astrologie měla věnovat vztahu mezi planetárními cykly a historickou chronologií. Jeho žáci však už tímto směrem nepokračovali.

Velcí učenci své doby James Ussher a Isaac Newton sice také studovali chronologii dějin a věnovali velkou pozornost precesi (a tedy i měření pohybu pevných hvězd), ale nespojovali ji s astrologickým výkladem. I když Newton považoval přechod hvězd přes jarní bod za významný ve smyslu historických fází, pravdou zůstává, že tradiční astrologii byl jen velmi málo nakloněn.

Ani v 18. století nikoho na Západě nezajímala precese jako astrologický faktor – s výjimkou některých evropských vzdělanců, kteří věděli o prastaré hinduistické víře ve velké astrologické věky zvané jugy.
Teprve koncem 19. století se v astrologických textech vynořují první zmínky o věku Vodnáře (Alfred Pearce) a začínají v nich spekulace o vlivu znamení, v němž se nachází jarní bod, mísit s neoplatonismem, kabalou a rosikruciánstvím. A zde se dostáváme k teosofii a k jejím esoterickým základům. Madame Blavatská, hlavní představitelka teosofie, která strávila dlouhý čas v Indii, sice o precesi nemluvila, ale další její žáci neměli pražádnou pochybnost o tom, že se blíží nový věk s nevyhnutelným koncem světa a s příchodem nového světového učitele, avatára. Všeobecný popis blížícího se nového věku byl vypracován v osmdesátých letech 19. století, a od té doby se změnil jen velmi málo.

Z toho tedy vyplývá, že moderní skloubení teorie tisíciletí a hnutí new age má svůj původ v teosofii. Velká většina z astrologů 20. století, kteří byli činní zhruba do roku 1980, byli rovněž teosofové. Autoři jako Alan Leo nebo Dane Rudhyar věnovali nadcházejícímu novému věku značnou pozornost a nepochybovali o tom, že new age odpovídá věku Vodnáře. Bez přispění teosofie by se asi ideologie nového věku neprosadila a nerozšířila. Představitelé různých škol okultního myšlení dokonce věří, že o střídání „věků“ věděli lidé už před desítkami či stovkami tisíc let v mytické Atlantidě a Lemurii. I mnozí seriózní astrologové se domnívají, že Platón a jiní učenci antiky, stejně tak jako židé a křesťané před dvěma tisíci lety, uznávali precesi věků.

Pokud bychom chtěli přesněji určit, kdy věk Vodnáře skutečně začíná, ocitli bychom se ve značných nesnázích. Nikdo z těch, kdo se tímto problémem zabývali, nemůže nabídnout nic víc než svou subjektivní verzi. Mezi přibližně osmdesáti (!) zveřejněnými daty označujícími začátek věku Vodnáře neexistuje žádná astronomická ani historická shoda. Uveřejněná data kolísají mezi rokem 1761 a 3500. Některá z nich jsou čistě symbolická (například rok 2000) a souvisejí s teorií tisíciletí. Dále se jedná o data zakládající se na symbolice znamení Vodnáře, například jedno z nich je 5. 2. 1962, kdy nastala velká konjunkce planet ve znamení Vodnáře. A pak jsou zde data vycházející z astronomických výpočtů, snažících se určit hranici mezi souhvězdími Ryb a Vodnáře v souvislosti s precesí.

Blížíme se tedy k závěru, že příchod věku Vodnáře nemá žádné astrologické ani historické opodstatnění a je spíše výrazem tradiční teorie tisíciletí skloubené s neoplatonismem a učením rozličných esoterních škol.

Z prohlášení propagátora nového věku Cyrila Fagana publikované-ho v roce 1962 je okamžitě zřejmé, že nadcházející doba se v ničem podstatném neliší od „nových věků“, které byly různými proroky ohlašovány v průběhu minulých 2500 let. Fagan mluví o tom, že celý svět bude jedna šťastná rodina mluvící stejným jazykem, s jedinci volně se pohybujícími a vstupujícími do volných manželských svazků. Národy, monarchie, nezávislé vlády, republiky, komunistické státy, klany a kmeny budou věcí minulosti. Zmizí politické a náboženské bariéry, jakož i rasové, hierarchické, kastovní rozdělení. V takové společnosti nebude zapotřebí armády ani zbrojení. Dojde k rozšíření vědomí všech jednotlivců, k revoluci psychologického rázu, jež bude nejprve vnitřní (v duši každého jedince) a po-tažmo i vnější.

I kdyby nové historicko-astrologické studie měly objevit vlivy precese v minulosti, ještě to neznamená, že se věk Vodnáře bezpro-středně blíží. Krom toho je tu tendence vyrábět důkazy, podobně jako to dělají křesťanští fundamentalisté, když se dívají na svět prizmatem Zjevení svatého Jana, nebo marxisté, kteří neustále objevují známky krize kapitalismu a potvrzují si tak nutnost socialistické revoluce. Ti, kdo věří v nevyhnutelnost nového věku, většinou v dějinách najdou důkazy pro svá tvrzení. Americká, francouzská a ruská revoluce, stejně jako radikalismus šedesátých let 20. století a širší hnutí feminismu se jim jeví jako typicky vodnářské fenomény. Technické a technologické výdobytky, cesty do vesmíru, počítačová revoluce – to vše rovněž dostalo vodnářskou nálepku. Dokonce i mnoho rysů odpovídajících spíše jiným znamením je označováno a priori jako vodnářské. Uran, moderní vládce Vodnáře, vzbuzuje sympatie fanoušků nového věku, zatímco tradiční vládce tohoto znamení, Saturn, upadá v zapomnění podle vzoru „nehodící se škrtněte“. Saturn je totiž nepřátelsky nakloněn jakýmkoli změnám.

Jednou z nejzajímavějších studií o užívání precese v astrologii je Jungova stať z roku 1951 „Znamení Ryb“. Jung v ní píše o pozorování souhvězdí ve snaze určit přechod z jedné hvězdné konstelace do druhé přesným astronomickým výpočtem. Pro konjunkci první hvězdy souhvězdí Ryb s bodem jarní rovnodennosti udává rok 146 před Kristem, který je patrně převzat od jiných autorů. Spíše než podrobná historická analýza následují teoretické spekulace o povaze věku Ryb, s výjimkou zmínky o precesi středu souhvězdí Ryb nad bodem jarní rovnodennosti během evropské renesance a přechodu do Vodnáře někdy mezi rokem 2000 a 2200. Jednoznačné datum přechodu není dáno, jelikož se souhvězdí Ryb a Vodnáře překrývají a jarní rovno-dennost bude spadat do Ryb téměř do konce třetího tisíciletí.

Většina astrologů přijala Jungovy meditace o symbolismu Ryb, které rozšířily obzor narýsovaný teosofy, ale málokdo si povšiml Jungova důrazu na velikost souhvězdí (morfomata). Astrologie rozděluje souhvězdí do dvanácti stejně velkých úseků. Zdá se, že pouze Američan Robert Hand pokračuje v Jungově pojetí. Ve své studii „Věk a souhvězdí Ryb“ (The Age and Constellation of Pisces) v knize Astrologické eseje se Hand pokouší vysledovat korelaci mezi precesía vývojem lidského vědomí tak, jak se projevuje v kultuře, na základě postupných konjunkcí bodu jarní rovnodennosti s pevnými hvězdami souhvězdí Ryb. Spojuje začátek věku Ryb se změnou v západní filosofii, to jest s odklonem od cyklických teorií nekonečna k lineárnímu pojetí času (od stvoření k apokalypse). Ve svém schématu konstatuje čtyři fáze:

- 111 před Kristem až 371 po Kristu – dochází k precesi přes západ-ní Ryby a k vývoji křesťanství od mystických počátků ke státnímu náboženství;
- 371 až 1351 – precese pokračuje ke středu šňůry spojující obě Ryby a dochází k nadvládě křesťanství v Evropě;
- 1351 až 1817 – precese míří od středu souhvězdí k východním Rybám a nastává pozvolný konec katolicismu a začátek humanismu;
- 1817 až 2813 – precese přes východní Ryby je prozatím definována jako věk rozumu, vědecké revoluce a vzniku „scientismu“ – náboženské víry ve vědu.
Vzhledem k tempu precese (1° za 70 let) musíme počítat s tím, že začátek a konec každého období jsou jen přibližné a odpovídají spíše trendům než přesným událostem.

Je možné, že věk Vodnáře vstoupil do astrologické mytologie pro svou jednoduchost a astrologové si jej z toho samého důvodu oblíbili. Nicméně intelektuální pohled na astrologii byl více než dvě stě let plný opovržení, a astrologové mají tudíž co dohánět, pokud jde zkoumání svého oboru. Když koncem 19. století nastala obroda astrologie, mnoho starého bylo odmítnuto a objevily se nové pohledy a metody. Pokud nám víra v nový věk pomůže zlepšit svět a učiní náš život šťastnějším, proč bychom ji měli odmítat? Ale zatím nic nedokazuje, že věk Vodnáře nastal, nastává nebo brzo nastane. Přesto hnutí nového věku nabízí bezpečnou síť těm, kdo si nejsou jisti svou individualitou a kdo potřebují nějaký kolektivní záměr či cíl, aby dali smysl svým životům.

Jednotlivé věky nezačínají a nekončí náhle, nýbrž překrývají se, takže uprostřed bortících se trosek jednoho věku lze pozorovat, jak zvolna klíčí zárodky nového. Vodnář symbolizuje vědomí zaměře-né na poznání a pochopení zákonitostí, jimiž se řídí energie, půso-bící v skrytosti za zjevnými formami života. Je to věda, ne však ten druh vědy, jak ji známe z minulého století, vědy odmítající připustit cokoli, co nelze nahmatat vlastníma rukama. Je to spíš věda ve smyslu původního latinského scientia, to jest vědění.
Liz Greeneová, Duše a vesmír