PREDÁTOR JAKO KOLEKTIVNÍ STÍN
GLOBALIZOVANÉHO LIDSTVA
© PETR LISÝ

Knižně nepublikovaný text z roku 2019. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.

Kultovní film Predátor (1987) z dílny amerického režiséra Johna McTiernana s ikonickým Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli je od dob svého vzniku kritikou i diváky svorně hodnocen jako jeden z vrcholných počinů akčního žánru. Jen málokoho však zřejmě napadlo položit si otázku, zda se pod dokonale naleštěným povrchem řemeslně skvěle zvládnuté akční klasiky s prvky sci-fi hororu neskrývá hlubší psychologická výpověď, jež by snad mohla skrytě přispívat k výsledné celkové uhrančivosti tohoto nestárnoucího snímku. Ze zmíněné hlubinné perspektivy se pak Predátor překvapivě jeví jako působivá alegorie existenciální situace současného člověka, spočívající v tragickém rozštěpu mezi technologickou vyspělostí a emoční nezralostí. Jestliže uzávorkujeme nezbytnou vnějškovou slupku siláckých akčních klišé a odložíme skeptickou rezervovanost vůči žánrové škatulce značící film „pro zábavu“, vyvstává nám před očima takřka mytický příběh plný archetypické symboliky přetékající znepokojivým významem. Nedomnívám se přitom, že by se jednalo o vědomý umělecký záměr tvůrců filmu; mnohem spíše je zmíněná hlubinná symbolika kouzlem nechtěného, bezděčným „vedlejším produktem“ standardních postupů filmového průmyslu s jeho snahou zaujmout pozornost co možná nejširšího publika. To se štábu Predátora podařilo, což jinými slovy znamená, že jejich scénář a jeho klíčové motivy rezonují s archetypickými vzorci, jež jsou aktuálně aktivovány v kolektivním nevědomí lidstva.

Děj filmu je velmi prostý. V mexické džungli byl tamními povstalci sestřelen vrtulník s americkým diplomatem a major Dutch Schaefer (Schwarzenegger) je se svým elitním komandem vyslán na tajnou misi na jejich záchranu. Dostanou se na stopu povstaleckých únosců, načež učiní hrůzný nález: na stromě najdou zavěšená těla čtyř amerických vojáků stažených z kůže. V domnění, že se jedná o dílo nepřátelských vojáků, nemilosrdně zlikvidují jejich základnu, avšak rukojmí jsou již po smrti a další povstalci nedaleko. Jednotka se tedy vydává urychleně divokým terénem zpět na smluvené místo, odkud je mají vyzvednout armádní vrtulníky. V tu chvíli se stávají z lovců kořistí a ukazuje se, že stažení z kůže měl na svědomí mimozemský lovec lidí, který se pohybuje ve stromech, nadán částečnou neviditelností a technologickou převahou, a likviduje členy komanda jednoho po druhém. Nakonec proti němu stojí jen osamocený velitel, který náhodou odhalí, že jeho démonický protivník je zranitelnější přirozenými prostředky než pokročilými zbraněmi. V nouzi se tak uchyluje k bojovým praktikám přírodních národů, díky čemuž se mu podaří silnějšího soupeře s nasazením života porazit. Umírající mimozemšťan provede autodestrukci v podobě malého atomového výbuchu a otřesený Dutch je z místa zkázy šťastně vyzvednut armádní helikoptérou.

Poodhalíme-li supermoderní povrchovou vrstvu vyprávění a pohlédneme na Predátora z perspektivy archetypové psychologie, jako kdybychom například vykládali sen, okamžitě je nám jasné, že jsme tu svědky výpravy do nevědomí, jehož klasickým symbolem je les (v našem případě džungle, což ještě zdůrazňuje aspekt syrové, archaické, primitivní divokosti). V hrubých rysech lze na Dutchův příběh pohlížet jako na analogii dobrodružství jednoho z artušovských rytířů Kulatého stolu, vyrážejícího ve jménu řádu a spravedlnosti bojovat proti obrům a zlým stvůrám do odlehlých lesů říše. Liší se jen dobové detaily: Dutchovy rozkazy nepřicházejí z Kruhové síně na Camelotu, nýbrž z Oválné pracovny v Pentagonu, a místo koní jej do dané oblasti dopraví vrtulníky americké armády. Zatímco se však řada dobrodružství rytířů Kulatého stolu z psychologického hlediska týká hledání vnitřní ženskosti (často vyjíždějí vysvobodit „dámu v nesnázích“, tedy jungovskou Animu), Dutchova výprava se v kontrastu k tomu ukáže být čistě zápasem o holé přežití. Postava Animy se sice v Predátorovi vyskytne v podobě mexické zajatkyně, kterou Dutch rytířsky nejdřív nezabije, později osvobodí a nakonec zachrání, avšak příběh sám nenabízí prostor pro rozvinutí jakéhokoli „romantického“ vztahu. Samotná jeho potencialita do budoucna je v závěrečné vrtulníkové scéně jen velmi lehce naznačena.

Z genderového hlediska se jedná o čistě mužský příběh, který jako takový ve své hlubinné symbolice odráží krizi, v níž se lidstvo ocitlo v důsledku důrazu na tzv. patriarchální hodnoty v dějinách západního světonázoru, jenž v posledních staletích dosáhl svého extrému. Z jungovského pohledu představuje Dutch a jeho komando polaritu vědomí, zatímco vše, s čím se setkávají za hranicí, „na druhé straně“, spadá do oblasti nevědomí. Pokusme se tedy hlavního hrdinu našeho příběhu blíže charakterizovat, a to za pomoci astrologické symboliky. Jednoznačně je typem solárního hrdiny, tedy reprezentantem Slunce jakožto principu identity a vědomí, a vzhledem k jeho vojenské profesi můžeme snadno fabulovat, že jeho Slunce se nachází v konjunkci s Martem, archetypem bojovníka či válečníka. Dutch je vykreslen jako vynikající velitel s plným respektem mužstva a vysokými morálními standardy („jsme záchranný tým, ne vrazi“). Pokud k tomu přičteme dobrodružnost a cizokrajnost jejich úkolů, jakož i Dutchův impozantní vzrůst, přímost a žoviálnost, můžeme si jeho Slunce dobře představit ve znamení Střelce. Samotná armáda se svým systémem rozkazů a hierarchií ovšem předpokládá přítomnost archetypu řádu, struktur, omezení a předpisů, spojovaného v astrologii s planetou Saturn (řekněme, že se Dutchova konjunkce Slunce a Marta ve Střelci nachází v hladkém trigonu na Saturna v Beranu). To mu jako vojákovi a veliteli dodává potřebnou uvážlivost, ukázněnost a zodpovědnost. Jeho muži jsou skvěle vycvičení a vyzbrojení ostřílení veteráni s potřebnými zkušenostmi i sebevědomím, skuteční elitní váleční profesionálové, mistři svého řemesla. Stínem jejich vědomého postoje je bezděčná mladistvá arogance adolescentního typu, samozřejmý pocit nadřazenosti a převahy, silácké chlapáctví a vytěsňování vlastní niterné ženskosti, při jejich profesi rysy zcela pochopitelné. Vzhledem k povaze událostí, které na ně v džungli čekají, můžeme jednoznačně usoudit, že se jako reprezentanti určitého krajního postoje vědomí ocitli uprostřed přerodové krize, nuceni čelit silám větším než oni, nad nimiž nemají kontrolu. Astrologicky bychom takový proces jednoznačně spojili s tranzitem Pluta přes Slunce.

Vzhledem k rytířské naivitě, která charakterizuje jejich vědomý postoj, čeká naše hrdiny v džungli nevědomí střetnutí s vlastním Stínem. Archetyp označovaný C. G. Jungem jako Stín představuje souhrn našich psychických dispozic, které v důsledku jejich neslučitelnosti s vědomě zvoleným způsobem života odmítáme a nežijeme a které se v nevědomí spojují do relativně autonomní podosobnosti stejného pohlaví, která se jeví jako náš protivník. Dutchovi muži se nejprve setkávají se svým osobním či profesním stínem, který ztělesňují vojáci nepřítele. Jsou zde vykresleni jako blíže neurčení „povstalci“, bezcharakterní zabijáci, kteří se ovšem na první pohled prakticky neliší od Dutchových mužů: nosí uniformy a zbraně a poslouchají rozkazy. Jsou pouze méně etičtí, méně organizovaní, hůře vycvičení, slouží nesprávným pánům a ideálům: jsou zkrátka jaksi pokřivenou, vadnou, nepovedenou verzí svých protivníků. Komando se s nimi také vypořádá zcela neúprosně a s mrazivou profesionalitou, vědomo si své vojenské i civilizační převahy. Úkol se zdá být splněn.
Když jsou však donuceni nastoupit zpáteční cestu skrz neschůdné divoké údolí (sestupují hlouběji do nevědomí), situace se náhle obrací a oni se stávají z lovců kořistí, vystaveni nové úrovni Stínu, který je navzdory jejich elitnímu výcviku i výzbroji předčí stejně suverénně, jako oni dominovali nad místními povstalci. Na vnější rovině je přítomnost Predátora v džungli vysvětlena jeho mimozemským původem. Co však jeho postava a charakteristické rysy symbolizují, jaké archetypické kvality ztělesňuje? Abychom šli rovnou k jádru věci, Predátor je jakousi nadlidskou stínovou obdobou Schwarzeneggera: jedná v podstatě zvětšeného elitního vojáka vyzbrojeného pokročilejšími technologiemi. Nahlédneme-li ovšem pod slupku fantastické výzbroje tohoto lovce lebek, nacházíme primitivní, archaickou, napůl zvířecí bytost, zjevně inspirovanou představami o evolučně starších předchůdcích lidského druhu či barbarskými praktikami některých přírodních národů. Zásadní rozdíl mezi naším hlavním hrdinou a jeho titánským protivníkem spočívá v absenci citové funkce: zatímco Dutch je při vší své nebezpečnosti lidský (vede vojenský záchranný tým), Predátor zabíjí pro zábavu, motivován touhou po uspokojení svých primitivních vášní.

Postava Predátora je ve skutečnosti zhmotněním našeho kolektivního Stínu, noční můrou globalizovaného lidstva, utkanou z ničivých aspektů jeho působení na vlastní životní prostředí a ekosystém planety od průmyslové revoluce až po současnost. Jeho mimozemský původ ve filmu pouze reflektuje existenciální vykořeněnost moderního člověka, který se – namísto tradiční snahy o navázání harmonického vztahu s přírodou – vydal cestou pokusů o její ovládnutí, a to za pomoci vědy a techniky. A čím jiným je v očích amerických vojáků démonický lovec lidí z vesmíru než analogií obrazu, který si domorodé přírodní národy či obyvatelé zvířecí říše utvářeli o západních kolonistech, vybavených z jejich pohledu nadpřirozenými zbraněmi a nemilosrdně exploatujících jejich zemi, zabíjejíce při tom nikoli z životní nutnosti, nýbrž chladně a metodicky na základě nevyzpytatelných motivů? Zmíněné motivy přitom reálně pramení v narcistické inflaci ega, opojení zdánlivou vlastní všemocností, umožňující nekontrolované uspokojování adolescentních až dětských tužeb ve snaze vyhnout se obtížím citového a vztahového zrání skrze hromadění extravagantních hmotných trofejí. Tyto fetiše, ať už se jedná o peníze, luxusní zboží, materiální blahobyt či ekonomický růst (to vše vykoupeno vykořisťováním třetího světa a bezuzdnou devastací neobnovitelných přírodních zdrojů planety), jsou ve filmu drasticky symbolizovány lebkami zabíjených vojáků, jež si Predátor postupně přidává do své sbírky. Jeho fantastická výzbroj, symbolicky odpovídající vědecko-technickým výdobytkům moderní civilizace, mu slouží jako tvrzené „tlusté sklo“, skrz které vnímá okolní svět jako pouhé hřiště, asi jako evropský kolonista při lovu trofejí v africké savaně. Pod chladnou blyštivostí této povrchové technologické vrstvy se však skrývá „velká opice“, animální bytost zjevně ovládaná primitivními pudy, zvířecími instinkty a silnými emočními afekty. Tato „hlubinná“ stránka Predátora symbolizuje regres úrovně citového a vztahového vývoje, který u moderního člověka nepozorovaně nastal v důsledku odvrhnutí křesťanské etiky univerzální lásky, jež byla postupně nahrazena nebezpečnými pseudovědeckými bajkami typu „teorie sobeckého genu“. Ve své stínové podobě nejsme pro zbytek planety ničím jiným než autistickým Predátorem, bezcitnou drancující bytostí, v níž se snoubí hluboká citová nezralost a emoční nekultivovanost s hypertrofií nelidsky chladného rozumu s jeho danajským darem ďábelsky pokročilých technologií.

K tomu, aby obstál v souboji s tímto stínem démonického Nadčlověka v sobě, nepomohou Dutchovi elitní spolubojovníci ani nejmodernější zbraně americké armády – o všechny tyto pomocné extenze vlastní osoby je postupně připraven, neboť Predátor zkrátka není porazitelný vlastními zbraněmi. Aby se mu dostal na kobylku, musí se vrátit k Matce Zemi, ke kořenům vlastních biologických instinktů a druhové paměti, k prostotě domorodých zbraní z přírodních materiálů - musí se doslova umazat od bahna pozemšťanství. V tomto modu přestává být pro Predátora za jeho technologickým pancířem viditelný, dokáže jej vyvést z jeho arogantní rovnováhy a vylákat zpod bezpečného krunýře do reálného světa, kde může uplatnit svou jedinou, specificky lidskou výhodu, kterou proti němu má – schopnost do jisté míry zvládat vlastní emoce. Musí při tom vytrpět spoustu bolesti a nasadit vlastní život, ale v ohni zdánlivě předem prohraného souboje se silnějším protivníkem jej ve skutečnosti vede do připravené pasti, kam se Predátor nechá vlákat, protože se nevědomky ocitne ve vleku primitivní krvelačné touhy „vychutnat si“ svého otravného protivníka a dobít ho vlastníma rukama. Samotný Dutch vychází z celého dobrodružství nepochybně proměněn: jeho ožehnutá tvář a otrhaný zevnějšek – v kontrastu k poněkud samolibému zjevu z počátečních „doutníkových“ scén filmu - poukazují na integraci vlastních stínových aspektů, nesoucí s sebou kvality pokory a zralosti a poznání vlastních mezí. Z této perspektivy můžeme prohlásit, že dokonce i na první pohled natolik tematicky odtažitý film jako Predátor obsahuje skrytý návod pro lidstvo, jak obstát ve střetnutí s vlastním Stínem v podobě environmentální krize planety: obrátit se k moudrosti Přírody.